Sibiřská kočka:
Jak dlouhá je izolace?
Picture

English Bulgarian Czech Dutch French Italian

[Přeložila Daniela Hypšová, www.nchk.estranky.cz]

Od Alex Kolesnikov, PhD v molekulární genetice, Chovatelská stanice Sibaris, Rusko.
(Přetištěno se svolením)

Část II.

Oficiální zrod plemene Sibiřská kočka je datován do doby pře více než 18 lety. Ačkoliv plemeno stále můžeme považovat za "mladé", časový interval téměř dvou desetiletí je dostatečný k retrospektivní analýze některých klíčových bodů rozvoje SIB a k zamyšlení nad důležitými trendy, příznivými i nežádoucími, které mají vliv na evoluci plemene a způsobují v současné době některé dosti komplexní problémy.

Že to byla někdy téměř přírodní evoluce spíše než pečlivá selekce, může být prokázáno množstvím zcela odlišných typů SIB, které kolem nás existují. Když probíhala selekce, byla často zaměřena na některé sekundární znaky, například na barvu namísto na vyšlechtění konzistentního typu. Jednou z nejproblematičtějších otázek jsou tudíž významné rozdíly mezi standardem sibiřských koček v hlavních organizacích chovatelů koček. Sibiřské kočky byly v těchto organizacích uznány v různých dobách a v různých stádiích vývoje plemene. Nyní tedy není překvapivé, že každý chovatelský systém, každý klub chovatelů koček, nebo dokonce každá chovná stanice vlastní svou vlastní vizi SIB.

Na počátku "racionálního" chovu sibiřských koček na konci 80. a počátku 90. let, existovaly některé typy shodných názorů týkajících se typu SIB, která byla dosažena sovětskými a poté ruskými chovateli. Tyto shodné názory mohly být stěží nazvány standardem, prostě proto, že tehdy v SSSR a v Rusku existovalo velmi málo (pokud vůbec nějací) profesionálních felinologů a chovatelů. Výsledkem bylo, že shodné názory byly silně ovlivněny názory profesionálů z řad chovatelů ze zahraničí, ne snad proto, že tito lidé chtěli být autory plemene SIB nebo standardu nebo čehokoliv jiného, ale pouze kvůli jejich autoritě poplatné dlouhodobým zkušenostem ve felinologii. Rovněž postoj k Sibirkám (stále existujícím a dosti rozšířeným) jako k "pouhým pouličním kočkám", si vybíralo svou daň. Na rozdíl od např. NFC (norských lesních koček), bylo zpočátku plemeno SIB šlechtěno většinou dosti naivními amatéry, kteří měli nevelké (mírně řečeno) zkušenosti ve felinologii a dokonce ještě méně zkušeností v genetice a vytváření chovných programů. Není účelným tvrzením, že všichni lidé, kteří začali chovat Sibirky byli jeden jako druhý nevzdělaní, ale jeho záměrem je zdůraznění skutečnosti, že podíl profesionálních chovatelů a felinologů byl nepřijatelně nízký a že často jednali odděleně jedni od druhých. Toto vedlo, například, k tak velké propasti mezi Moskevskými a Saint Peterburskými Sibirkami.

To, co značně pomohlo chovatelům v tomto období a před tím, než se Sibirky staly relativně široce rozšířenými a uniformními jako plemeno, byla skutečnost, že staletí přírodní selekce v Rusku, zejména v geograficky izolovaných oblastech Sibiře a Dálného Východu, měla za následek kočky s množstvím společných a poměrně geneticky stabilních rysů. Dosud mohou být takové kočky snadno k vidění ve venkovských oblastech jen pár desítek kilometrů od Moskvy nemluvě o Sibiři a severní Evropské části Ruska.


Rural kitten

1. Venkovské kotě nedaleko města Dimitrova,
60 km severně od Moskvy.

Úspěch prvních chovatelů SIB a tvůrců standardu rozhodující pro další vývoj plemene, spočíval v tom, že se jim podařilo zachytit přinejmenším některé z těchto stabilních znaků a vzít je v úvahu jakožto plemenné charakteristiky. Byla to tedy na znalostech založená shoda okolností přírodního genetického pozadí a některé důležité "psané" plemenné charakteristiky, které napomohly udržení Sibirek ve stadiu rozpoznatelného plemene, spíše než osamocené populace pouličních koček. Stále znovu a znovu slýchám tvrzení, že sibiřské kočky nemají nic společného se Sibiří, že to jsou prostě pouliční kočky z Moskvy a Saint Petersburgu a že jsou jenom umělým plemenem jako, jak říkají, perské nebo britské krátkosrsté kočky. To je špatné a nebezpečné tvrzení, jehož záměr mi není jasný. Nejlepší Sibirky, které znám, včetně slavné Abakanské linie, Treskučij Sibirskij Moroz Mur (Irdie) a dalších pozoruhodných koček z Krasnojarska, Sibiře a některých dalších byly ve skutečnosti potomky outcrossů mezi kočkami z Evropské části Ruska a kočkami ze Sibiře nebo Dálného Východu. V případě Saint Petersburgu, kde kočičí populace byla uměle obnovena po 2. světové válce a 900 dnech blokády, se takové outcrossy objevovaly přirozeně, když kočky dovezené ze Sibiře potkávaly kočky dovezené z jiných částí Ruska. Že cílevědomý outcross malého počtu koček podobného typu a většinou známé historie se lišil od bezprostředního libovolného mixování velkého počtu absolutně nepříbuzných koček s neznámou historií, je znovu předmětem oddělené diskuze, která se netýká tohoto tématu.

Samozřejmě v sibiřské Tajze nebo někde v severním Rusku neexistovaly žádné čistě "lesní" kočky, prostě proto, že 1 metr hluboký, nebo ještě hlubší sněhová vrstva a k tomu silný mráz jsou nepříznivé pro úspěšný lov malých masožravců. Na druhou stranu podobnosti typu výše zmíněných úspěšných outcrossů mezi geograficky oddělenými zvířaty naznačují, že Sibirky nejsou jenom pouličními kočkami neidentifikovatelného typu, ale potomci dosti výrazného archetypu, který se vyvinul během staletí silného selekčního tlaku za drsných klimatických podmínek. Lidé pouze pomáhali těmto kočkám přežít ale v žádném případě nezacházeli se Sibirkami nebo s jejich předky jako s rozmazlovanými stvořeními, která jsou krmena výlučně svými majiteli a která nesmějí opustit domov. Naopak, pouze kočky schopné chránit úrodu a zásoby před hlodavci, ptáky a dalšími drobnými zloději za každého počasí, získaly selekční výhodu. Jak se Sibirky vyvinuly a jakému typu selekčního tlaku byly podrobeny, je cenné připomenout ne pouze všem zastáncům představ o "pouličních kočkách", ale také chovatelům SIB. Skutečně, pokud existuje archetyp, je moudré jej chovem sledovat, spíše než vynalézat nějaký nový typ jízdního kola. Ano přírodní plemeno je pravděpodobně pouliční kočkou, ale přesto kočkou selektovanou pod tlakem určitých náročných podmínek.


Siberian cats

2A. Sibiřský archetyp.

Co dalšího hovoří pro existenci sibiřského archetypu? Podívejme se na pár fotografií (2A):

Kočky, které zde vidíme, jsou stěží příbuzné (možná jednou v 8 nebo 9 generacích). Jedna kočka se narodila v Krasnojarsku a druhá ve Finsku. Jsou si nepodobné? Nebo jsou téměř dvojčaty?


Úplně stejné kočky byly použity jako příklady, když FIFe zpočátku převzala standard pro Sibiřské kočky. Je to překvapivé, ale zdá se, že množství lidí včetně posuzovatelů různých systémů buď zapomnělo nebo nikdy nevidělo tyto kočky představující archetypy Sibiřských koček.


Siberian cats

2B. Helios Onix Gloria and Tsarevna Cecilia Seliger, kočky použité
jako příklady na výstavě FIFe k uznání SIB v roce 1997.

Otázky archetypu úzce souvisí s popisem typu, který je v těsném vztahu ke standardu plemene. Skutečně, s ohledem na standard pro přírodní plemena, je cenné popsat tyto důležité znaky, které vyzdvihují před- plemennou populaci původních koček spíše než na uměle vynalézat určité nových znaky, které se nevyskytují (nebo zřídka vyskytují) u původních koček. Je logické jak z genetického hlediska, tak vezmeme -li v úvahu ochranu unikátních rysů domorodého plemene, že se vyvíjí po staletí. Jaký jiný účel by potom mělo vzít tu a tam původní kočky a vytvořit z nich plemeno? Navíc, pokud zde nejsou takové znaky a nemohou být použity jako kotva v popisu plemenných charakteristik, nemůže se vyvinout žádné plemeno. Takové teze jsou jednoduché, ale jsou často přehlíženy. Jaký je budoucí vývoj plemene Sibiřská kočka, jak se může ubírat vstříc extremizaci, je široké a samostatné téma, o němž bude pojednáno někde jinde, v jiné stati. Otázky zbarvení a důvod, proč typ musí u původního plemene převážit nad barvou, je také záležitostí samostatné diskuze. Zde můžeme pouze poukázat, že zatímco koncept převahy typu byl použit s obrovským úspěchem u sesterských plemen Sibirek, NFC a MCO (mainských mývalích), bývá často opomíjen u Sibirek samotných. Závod o barvy u Sibirek vedl k nekontrolovatelnému růstu Něvy Masquarde a koček dalších umělých "duhových" barev. Zdali to pomohlo či nepomohlo udržet plemennou integritu, je zřejmé ze Zobrazení 3.


Siberian cats

3. Plemeno za duhou.

Tato "plemeno za duhou", které jinak nazývám "problém 90. let", je zodpovědné za ztrátu mnoha důležitých linií hnědých tabby z počátku 90. let (některé možná zbývají v USA) a za věnování malé pozornosti zachovávání sibiřského archetypu. Mnoho chovatelů, posuzovatelů a zrovna tak i budoucích majitelů SIB zvláště mimo Rusko získalo kontroverzní a někdy zřetelně zavádějící informace o tom, jak vypadá pravá Sibirka.


Takže jaký je sibiřský archetyp a jaké znaky tohoto typu jsou potřebné, aby byly vyzdviženy ve standardu?


Siberian cat

4. Sibirka z Krasnojarska,
původní linie Sibirek byly kříženy s rannými Moskevskými liniemi.

Ačkoliv primárním znakem SIB je hlava a hlava určuje celkový typ a proporce Sibirky a odlišuje Sibirku od sesterských plemen, struktura srsti je hlavní otázkou, kterou bych rád upřednostnil před ostatními znaky s ohledem na současnou situaci. Mezi některými felinology, cirkuluje myšlenka, že srst Sibirek je dlouhá a načechraná a čím je kočka načechranější, tím více je "Sibirkou". Sledováním této myšlenky je naopak věnována velmi malá pozornost struktuře srsti a nápadným znakům ve skladbě různých složek srsti. Je však relativně snadné dokázat, že "načechraná" teorie je nesprávná. Jako původní kočka, Sibirka se vyvinula tak, aby byla chráněna proti povětrnostním podmínkám a před dalšími problémy spojenými s životním prostředím, které tyto kočky obývaly po mnoho let. Z toho důvodu, srst musí odpuzovat vodu, musí vytvářet sestupnou ochrannou vrstvu, která ochraňuje zvíře před větrem, chladem a deštěm, stejně se na srst nesmí snadno chytat lopuchy, když kočka loví. Srst také téměř kompletně vylíná dvakrát do roka. Kočka se zašpiněnou, nikdy nelínající srstí rozhodně nepatří k Sibirkám.


coat types

5. Správná (A) a nesprávná (B) srst.
(Vysvětlení PawPeds: obrázek 5B představuje
Norskou lesní kočku.)

Který typ srsti je perfektní? Za prvé musí být prvotřídně a jednoznačně vyjádřena hierarchie srsti. Hrubá a lesklá krycí srst zdobí ocas, záda a ramena. Toto musí být podtrženo hustou a hrubou pravidelnou srstí, která tvoří kompaktní ochranu před větrem a tepelnou izolaci všude po těle. A podsada musí být také hustá a kompaktní, aby chránila před snadným přichycením bodláků k srsti. A konečně velmi dlouhá, řídká a chabě tvarovaná srst (často díky nesmírně dlouhé podsadě) je v disharmonii se silným a kompaktním tělem Sibirky. Konec konců, každý by pravděpodobně raději viděl silnou, výborně vyváženou divokou kočku spíše než kuře-brojlera. Z tohoto důvodu musí být dekorativní srst jako jsou volánky a "kalhotky" vyjádřena kompaktně a v přesném tvaru, než aby byla rozvolněná a perského typu (Zobr. 5 A a B). Pochybuji, že se dlouhé chlupy jako dekorativní srst dobře shodují s lesklou a ochrannou srstí pokrývající svrchní část těla. A podobně: převážně dekorativní srst musí být formována hustou a relativně drsnou souměrnou srstí spíše něž aby byla formována jemnou a neobyčejně dlouhou srstí připomínající podsadu. Myšlenka týkající se trojité spodní srsti u Sibirek je nyní již všeobecně zavržena, přinejmenším to můžeme tvrdit na základě v diskuze, která proběhla na posledním workshopu IFSJ. Podsada musí být zřetelně kratší, než ostatní srst, jinak srst vypadá jako načechraná bavlna spíše než jako stejnoměrná srst divokého zvířete. Toto je zvláště škodlivé pro tvar ocasu, který vypadá spíše sultánův vějíř než jako hustý a kompaktní soudek. Navíc hedvábná a dlouhá srst obvykle maskuje stavbu kočičí kostry a vytváří dojem, že středně velká a jemně stavěná kočka je velká se silnou kostrou.


head types

6. SIB, NFC, a MCO.
© Kristin Knudsen a Anne Solveig Berge, Norsko.

Tvar hlavy je další komplexní a mimořádně důležitý problém. Především, je to tvar hlavy jako hlavní znak, který dělá Sibirku plemenem a ne pouze kočku vzhledově podobnou NFC a MCO, jak se to často tvrdilo na začátku chovu SIB. Možná ztratím sympatie chovatelů NFC a MCO, ale podle mého názoru kočky podobné Sibirkám předcházely jakýmkoliv polodlouhosrstým plemenůma to nejenom MCO a NFC, ale také TUA a TUV (Tureckým angorám a Tureckým van). Polodlouhosrsté kočky divokého vzhledu většinou pravděpodobně pocházejí ze Středního Východu a Transkavkazie a poté se rozšířily do různých míst v Evropě, Sibiři, Rusku, Asii a dalších místech. Za druhé typ hlavy musí být v silné harmonii s typem těla, který je silný, s těžkými kostmi a v protikladu k sesterským polodlouhosrstým plemenům je relativně kompaktní. Za třetí typ hlavy se musí držet archetypu sibiřské kočky a jejích nejpravděpodobnějších předků, Felis Silvestris Caucasica. Kde je rozdíl mezi hlavami Sibirek, Norských lesních a Mainských mývalích, je zřetelně vidět na Zobrazení 6. Hlava Sibirky postrádá takové krajnosti, jako jsou přehnaně velké polštářky vousů a tlama MCO a rovný profil a celkový trojúhelníkovitý tvar norské lesní. Ale toto jsou všeobecně známé rysy, které často maskují méně zjevné, ale rozhodně ne méně důležité charakteristiky.


head types

7 A: ě připojené polštářky vousů
tvoří proslulý lichoběžník.
B: Peršance podobná Pseudosibirka s "převislými" přehnaně
velkými polštářky vousů.

Často slýchám otázku : co je takzvaný lichoběžníkový tvar hlavy sibiřské kočky? Skutečně, když se díváte přímo zpředu, hlava Sibirky je ve tvaru širokého modifikovaného klínu, jak je správně vyjádřeno v několika standardech. Pokud by hlava byla lichoběžníkovitá z tohoto úhlu pohledu, ústilo by to ve velmi širokou spodní čelist, což je evidentně nemožné. Avšak tuto záhadu snadno rozluštíme, když budeme pozorovat hlavu typické Sibirky zpředu, ale shora. V tomto případě polštářky vousů, čenich a lícní kosti tvoří relativně plynulou, ale výraznou linii, která můžeme vidět jako kratší základnu a strany lichoběžníku. Dlouhá základna lichoběžníku je virtuální přímka nakreslená napříč zornicemi očí a nasazením nosního hřbetu. Důležitým je, že menší základna tohoto lichoběžníku musí být dostatečně široká a rozhodně se nesmí zvrhnout v trojúhelník. (Zobrazení 7A). Výsledkem je, že tvar polštářků vousů u Sibirek je přinejmenším tak důležitý jako u Mainských mývalích. Musí být velmi dobře zaplněný, ale ne visící dolů nebo podstatně vyčnívající mimo jemné linie lícních kostí. Z toho důvodu, přechod mezi polštářky vousů a lícními kostmi musí být perfektně plynulý, bez jakýchkoliv náznaků pinche a šíře lícních kostí musí být značná, jinak budou polštářky vousů vyčnívající a v nepoměru k rovným a vysoce nasazeným lícním kostem. Zároveň a na rozdíl od Perských koček, Sibirky mají mít značně vyčnívající tlamu, ačkoliv je kratší, než tlama MCO. Příliš krátká, buldoka připomínající tlama s přehnaně velkými nebo "dolů visícími" polštářky vousů může být znakem kontaminace Perskou kočkou.(Zobr. 7B).

Kromě spodní části lícních kostí a polštářků vousů, je tlama formována horní a spodní čelistí. Zatímco je snadné si představit horní čelist, je to o hodně kontroverznější, pokud jde o tvar brady a celkový tvar spodní čelisti. Formulace týkající se slabé a svažující se brady je hlavní překážkou. Ve skutečnosti, někteří felinologové usuzují, že výraz "svažující se brada" automaticky znamená "slabá čelist". Toto ústí v prosazování sibiřských koček s extrémně "žabí" čelistí. Není vysvětleno, jak se tenká, a ve skutečnosti fyzicky slabá čelist hodí k Sibirkám coby horlivým lovcům hlodavců.

Ideálně, nepatrně zapuštěná, svažující se, nebo lépe řečeno, zaoblená brada by měla být u Sibirek zachována. Přispívá k celkově jemným konturám sibiřské hlavy, a ve skutečnosti je v dobrém souladu s archetypem. Zároveň musí být čelist kočky-lovce silná, aby byla v dobrých proporcích s masivní hlavou a aby podtrhovala schopnost kočky účinně chytit a okamžitě zabít kořist. Že čistokrevné sibiřské kočky ztratily svou schopnost lovit, je přinejmenším běžná falešná představa. Slabá, hluboce se svažující (zešikmená), žabí čelist je absolutně nepřijatelná u divoké kočky. Silná, solidní čelist se zaoblenou bradou podporuje správnou celkovou prezentaci plemene a dobré odlišení Sibirek od sesterských plemen.


eye shapes

8. Nesprávný (A) a správný (B)
vnitřního horního koutku oka.

Tvar očí Sibirek je jedním z nejkontroverznějších témat. Různé standardy popisují téměř jakýkoliv tvar oka Sibirky od "téměř kulatého" po "oválné". Stupeň kulatosti není definován. Toto otvírá možnost pro různé podivné interpretace toho, jaký je tvar oka sibiřské kočky. Bod, který byl zaveden dosti přísně, je, že oči Sibirek nesmějí být ani kulaté, ani mandlového tvaru. Ve skutečnosti, když se blíže podíváme na oči Sibirek, zvláště na kočky tvořící relativně stabilní linie, je zřejmé, že tvar oka je komplexnější a může být považován za jeden z modifikovaných typů tvarů očí rodiny "nepatrně se svažující mnišské kápě". V každém případě, horní oblouk oční jamky je kratší, zatímco spodní je delší s odlišně zašpičatělým tvarem vnitřního okraje oka. Co může být důležitou nevýhodou, jíž je věnována malá pozornost, je rovná linie ve vnitřní linii oka, která zkresluje harmonický tvar oka (Zobr. 8).


head shapes

9. Proporce profilu u tří lesních plemen.
(Kresba použita s laskavým svolením Paní Knudsen a Paní A.S. Berge, Norsko).

Zaměříme-li se na bližší detaily týkající se původních proporcí hlavy Sibirky, měly by být zmíněny některé biometrické parametry. Biometrická analýza množství typů koček odhaluje, že u Sibirek délka je nosu (D1) a vzdálenost mezi vrcholem hlavy a linií obočí (čelní kosti, D2) a vzdálenost mezi vrcholem čenichu a spodkem brady (D3) téměř identická. Toto bude velmi užitečné v odlišení správného typu Sibirek od těch, které vypadají jako MCO (příliš vyčnívající tlama a příliš silná brada), a NFC (příliš rovný profil a případně slabší brada). V prvním případě D3>D2 a v posledním případě D3<D2. Pokud kočka nese některé perské znaky, D1<D2 a D1<D3.

Je důležité, že pokud hlava není plochá, jak tomu u Sibirek musí být, celkové proporce mezi D1 - 3 jsou často zkreslené. Také vzdálenost mezi ušima je velmi důležitá. V existujících standardech je vzdálenost mezi ušima interpretována příliš svévolně. Ačkoliv je obvykle jasně určeno, že uši nesmějí být nasazeny příliš vysoko a příliš blízko k sobě, maximální vzdálenost obvykle není definována. Výsledkem je, že kočka s ušima nasazenými příliš široko od sebe není penalizována, kromě toho jsou preferovány, zvláště rozhodčími FIFe, ačkoliv většina takových koček má perské proporce s příliš malýma ušima posazenýma velmi nízko a téměř schovanýma v srsti. Biometrika by mohla pomoci a vzdálenost mezi ušima je stanovena mezi 1 a 1, 5 šířkou základny ucha. Abychom udělali dobrý odhad, šířka základny ucha musí být vzata v úvahu jako anatomická položka spíše než šíře části ucha na místě, kde ho lze vidět nad srstí.


body shape

10. Viditelné proporce těla Sibirky.

Viditelná výška ucha by měla být nepatrně větší, než šířka základny ucha. Když jsou všechny tyto parametry: vzdálenost mezi ušima, šířka ucha a výška ucha aplikovány společně, je zřejmé, že jakýkoliv jiný typ ucha je téměř nemožný bez toho, aby nedošlo ke zkreslení v popsaných vzájemných vztazích. Ve skutečnosti anatomická základna ucha (a ne část ucha viditelná nad srstí) je tak široká, že pokud vezmeme v úvahu vzdálenost mezi ušima významně větší, než je základna ucha, uši musí být umístěny téměř pod bradou kočky jedno blízko druhého. Znovu tedy, korelační koeficienty by měly být ideální pro přesný popis standardu SIB, ale jelikož jejich oficiální použití je stále mimo hranice moderní felinologie, není známo, zdali tyto koeficienty kdy budou zahrnuty ve standardu SIB. Jediný dodatek, který zde učiním je, že tělo Sibirky (jak je vidět u srsti) dobře odpovídá ke "zlatému řezu" tj. poměr výšky trupu k jeho délce je přibližně 1:1,6 (Zobrazení 10).

Co bych také rád zmínil, je rozpětí a korelace bodů, které ovlivňují posuzování Sibirek. Především je to u Sibirky hlava následovaná svalnatým tělem s dobrou kostrou (naneštěstí tlustá zvířata se špatnou kostrou jsou někdy považována za lepší v porovnání s normálními zvířaty s dobrou kostrou, která jsou zdánlivě lehčí než ta obtloustlá). Zatím je to u Sibirek častým problémem, protože jsou popsány jako "těžké". Druhé nezbytné slovo ve formulaci, např. "těžké kostry" je častokrát zapomínáno. Sibirka se zelenýma očima ale průměrně vyvinutou hlavou a kostrou je často posouzena jako kvalitnější oproti Sibirce s vynikajícím typem a kostrou, ale se žlutýma nebo žluto-zelenýma očima. To prostě nelze tolerovat. Existuje mnoho falešných představ takového druhu, které jsou způsobeny velmi nejasnými formulacemi v některých standardech SIB.

Je nutná další práce na rozpracování správných a jednoznačných formulací pro popis tvaru oka a pro určení vhodných bodových ztrát ve standardu Sibirek. Avšak další "oční problém" je hloubka umístění oka. Někdy se setkáme s kritikou týkající se "příliš hluboko posazených očí". Ačkoliv to může být za některých okolností správné, plemeno přírodního typu nemůže mít vypoulené oči, které jsou,znovu, dobrým indikátorem typu podobného Peršankám. Protivná formulace je též "sladký výraz obličeje" objevující se z neznámých důvodů v některých amerických standardech Sibirek nebo popisech plemene. Tato formulace nepopisuje přírodní Sibirku, ale kočku vypadající jako panenka s kulatýma očima, kulatým obličejem, kulatým vším. Proč takovou kočku raději místo toho nenazvat mazlíčkem, klasickou Peršankou?

Zde jsme se přiblížili k některým z rozhodujících bodů k představě, čím je plemeno Sibiřská kočka. Podle mého názoru založeném na pozorování značného počtu Sibirek v Rusku i v zahraničí, se "zaoblenými" a "načechranými" Sibirkami se někdy zachází jako s "náhradou" za klasické Peršanky. Výsledkem jsou neustálé pokusy spojovat typ Sibiřské kočky s Perským typem. Naneštěstí, důsledky pro takovou nostalgii mohou být pro Sibirky katastrofální. Posledně jmenované plemeno, ačkoliv má velmi přátelskou a často i psu podobnou osobnost, není zvířátky na klín, ale horlivými lovci, neuvěřitelně elegantními, silnými, bystrými kočkami s optimistickou povahou. Ti, kteří vyhledávají rysy podobné Peršanům u Sibirek, by udělali lépe, kdyby obrátili svou pozornost k jiným plemenům. Ti, kteří hledají kočky pro soutěže agility, by pravděpodobně našli u Sibirek nejlepší a nejelegantnější představitele pro agility mezi všemi kočičími plemeny.

Tento článek není popisem standardu sibiřské kočky, ačkoliv by to tak mohlo vypadat. Množství sporných otázek důležitých pro standard zůstalo nedotčeno, některá témata naproti tomu byla popsána do detailů, které nejsou pro standard nezbytné. Żádný standard konkrétního evropského nebo amerického systému nebyl vzat pro přímé porovnání. Ve skutečnosti jsem se pokusil představit zde přehled diskuze, která probíhala v červenci 2005, když mezinárodní společnost rozhodčích ve felinologii (IFSJ) pořádala workshop věnovaný pravidelnému přezkoumání a úpravě ruského standardu sibiřských koček. Tyto workshopy shromažďují v současné době množství rozhodčích a chovatelů a, což je důležité, jsou přímými nástupci shodných názorů týkajících se ruského národního plemene, která byla vypracována několika málo nadšenci téměř před dvěmi desetiletími. Někteří z těchto nadšenců jsou stále aktivními účastníky workshopů IFSJ (!). Doufám, že jiné systémy budou v budoucnosti věnovat více pozornosti standardu IFSJ a z něj vyplývajícím odvozením, protože je stále z velké části rozpracováván stejnými lidmi, kteří si ve skutečnosti povšimli známého archetypu a stáli u zrodu Sibiřských koček v Rusku.

© A.V. Kolesnikov, PhD, Moskva, Rusko, Leden 2004-Květen 2008.